Tibet versus Saudská Arábie? Nesmyslné srovnání

Nevím, zda dostali obhájci bombastického lokajství vůči Číňanovi tip, že nejlepší způsob jak odpálkovat zastánce tibetské autonomie je, poukázat na nezájem našince o krutosti v Saudské Arábii.

Tak si dovolím v tomto poměrně dlouhém blogu trochu připomenout historii Tibetu po roce 1949 a pokusím se nasměrovat pohled čtenáře i jinýma očima, než je tento z čínské propagandy a nyní zhusta citovaný:

„Tibet pod vládou lamaistické teokracie má za sebou dlouhé období krutovlády, nevolnictví a brutálního uzurpátorství lidí, podřízených hierarchické struktuře náboženských elit, jak je dostatečně zřejmé například z publikací amerického politologa Michaela Parentiho. Vypichování očí, usekávání končetin a jiné nelidské týrání bylo v Tibetu až do jeho osvobození Čínskou osvobozeneckou armádou na denním pořádku.

Než se do toho pokusu nahlédnout na Tibet spravedlivě pustím, povím, proč se nepovažuji za kompetentní šťourat do poměrů v Saudské Arábii. V této zemí a v jiných jí podobných, panuje nesmlouvavý wahábistický islám, založený na doslovné orientaci na Korán. Většina lidí, kteří se do tohoto prostředí narodí, nepoznají nic jiného a tudíž ani netouží po žádných změnách. Z mého a zřejmě i z vašeho pohledu se jedná o krutý a odpudivý právní stav, ale lidé, kteří tento stav prožívají, to považují za správné a dobré. Jaké tedy mám já nebo vy právo jim do toho kecat? Pokud Saudové podněcují uprchlickou krizi, posílají peníze do světa na stavbu mešit, odírají své námezdní dělníky, kterými jsou výlučně chudí cizinci, do toho tedy kecat budu. Ale že si tam sekají ruce, kamenují cizoložnice a provádějí další středověké zrůdnosti, je jejich zpozdilost, kterou si musí oni vyřešit. U nás to totiž nebylo před pár stoletími lepší. Pokud by nás někdy někteří z nich požádali o pomoc, jak z té omezenosti ven, rádi pomůžeme, budeme-li to umět. Nejúčinnější změna je však vždy taková, které dosáhne jedinec či společnost sama vlastním úsilím.

Když jsem hledala na síti nějaký dokument, který by mi pomohl s historickými souvislostmi, týkajícími se anexe Tibetu Čínou, natrefila jsem na velmi důkladnou bakalářskou práci z r. 2014, kterou vypracovala dívčina Jana Hejkrlíková a která je k dispozici na adrese https://otik.uk.zcu.cz/bitstream/handle/11025/11999/Bakalarska%20prace.pdf?sequence=1, takže na tuto práci odkazuji zájemce o přesná data, přesná jména účastníků, přesné názvy oblastí a další přesné údaje, včetně odkazů na zdroje, na základě kterých byla práce komponována. Já se chci orientovat především na to, jak ta anexe probíhala.

Tibet je velmi významné území z hlediska geopolitického, protože zde pramení všechny řeky, které zásobují podstatnou část Asie (Jang-c´-Ťiang, Brahmaputra, Mekong, Indus, Salwin, Cuang-che a další) Zároveň jsou v Tibetu důležitá ložiska minerálů a strategických surovin, především lithia, chromu, mědi, boraxu, železné rudy, uranu a ropy.

Do roku 1913 v Tibetu působila čínská vojska v různém rozsahu, protože však byla Čína oslabena Sinchajskou revolucí, vojska z Tibetu stáhla a 13. dalajlama poté vyhlásil nezávislost Tibetu. V roce 1949 vznikla komunistická Čínska lidová republika a ta velmi brzy vyhlásila program osvobození Tibetu, dále území Sin-ťiang, Chaj-nan a Tchaj-wan.V té době bylo současnému 14. dalajlámovi 15 let a zastupoval ho regent, který žádal o pomoc USA, Británii, Indii a Nepál, byl však vyzván, aby jednal s Čínou. Čína požadovala uznání dvou podmínek správy Tibetu, a to za prvé, že Čína bude spravovat záležitosti týkající se tibetské národní obrany a za druhé, že Tibet musí uznat, že je součástí Číny. Tyto podmínky tibetští představitelé odmítli a následně vnikla do Tibetu čínská armáda, aby osvobodila Tibet od imperialismu. Žádost Tibetu řešit nastalý problém v OSN byla OSN smetena ze stolu. V roce 1951 byla dle Číňanů nenásilně, dle Tibeťanů násilně podepsána Dohoda o opatření k mírovému osvobození Tibetu, známá též jako Sedmnáctibodová dohoda. Tibetská vláda a dalajlama se o podpisu dohody a jejím obsahu dozvěděli až prostřednictvím vysílání rádia Peking. Delegace Tibeťanů v Pekingu totiž měla Čínu pouze informovat, že takováto dohoda nepřipadá v úvahu.a její členové ani neměli žádná podpisová práva. Dohoda obsahuje zaručení se Číny že stávající politický systému v Tibetu zůstane zachován a bude respektováno náboženského vyznání.

Anexe Tibetu probíhala zhruba takto: nejprve Číňané Tibet rozparcelovali na území, která zakomponovali do sousedících čínských oblastí, takže tato území byla od Tibetu odříznuta a zbylé území, tzv centrální Tibet se stal Tibetskou autonomní oblastí s autonomií dnes v podstatě nulovou. Dle svědectví Tibeťanů, kteří z Tibetu uprchli, probíhala v centrálním Tibetu nejdříve poklidná výstavba chybějící infrastruktury (především silnic, skladišť, přistávacích ploch), při které se Tibeťané necítili příliš ohroženi. Až po jejím završení došlo k zásadním změnám v chování vůči místnímu obyvatelstvu, které bylo již dříve uplatňováno vůči Tibeťanům mimo centrální Tibet. Byly zahájeny tzv. reformy, tj. čistky a převýchova, které obnášely vojenské útoky proti městským oblastem, boření klášterů a masové vraždy kněží. K  otevřeným bojům mezi čínskou armádou a Tibeťany docházelo od r. d r. 1956, kdy byli Tibeťané vyzváni k odevzdání zbraní a k přiznání majetku a v tomto roce došlo ke sjednocení místních tibetských patriarchů a ke všeobecnému povstání. Role dalajlámy byla po celou dobu odporu Tibeťanů vůči okupantům smírná, pokoušel se vyjednávat pro Tibet příznivější podmínky a byl si přitom vědom, že přesila okupantů je nepřemožitelná. V současnosti byly odtajněny dokumenty o spolupráci dalajlámy s CIA, kdy CIA vyškolila cca 300 Tibeťanů pro záškodnický boj a do r. 1969 zásobovala guerilly municí i proviantem, je ale také známo, že CIA nešlo o pomoc Tibetu, ale o poškozování zájmů Číny. Po  nástupu Richarda Nixona do úřadu prezidena USA a následném urovnání vztahů s Čínou byly aktivity CIA v Tibetu ukončeny. Z pohledu nezúčastněného pozorovatele byla  a je pozice dalajlámy neskutečně složitá a v podstatě neřešitelná, protože nikomu na světě nezáleželo na osudu Tibeťanů a pokud by je Číňané vyvraždili všechny, nikdo by to neřešil. 14. dalajláma prchnul z Tibetu v r. 1959 a v Indii pak vznikla jeho exilová vláda.

V roce 1966 zahájil v Číně Mao Ce-tung Kulturní revoluci, kterou realizovaly Rudé gardy, které byly samozřejmě nasazeny i v Tibetu. Své záměry vyjádřili v prohlášení: „My, skupina revolučních buřičů nepodléhajících žádnému zákonu, třímáme železná košťata a mocné kyje, abychom smetli špínu starého světa a srazili lid do naprostého zmatku. Nebojíme se větrů ani bouří, létajícího písku ani padajících kamenů... Bouřit se, bouřit se a bouřit se, bez přestání až do konce, s cílem vytvořit nový, zářivě rudý svět proletariátu.“ Absurdnější blábol asi vymyslet nelze, ale příslušníci Rudých gard v tomto duchu pustošili všechno, na co přišli, a to jak materiální statky, tak duchovní bohatství chráněné mnichy a mniškami v klášterech a posvátných knihách (čím se vlastně Rudé gardy  liší od radikálních islamistů?)

Z  výše uvedené práce si dovolím odcitovat některé důležité pasáže o způsobech převýchovy a předem upozorňuji, že nejsou pro slabé nátury.

Demokratizační reformy měly být prováděny ve dvou krocích. V první fázi měly být potlačeny zbytky povstání, následovalo zrušení nevolnictví, smazání dluhů a snížení nájemného. Druhá fáze znamenala konfiskaci majetku a jeho následné přerozdělení. S „demokratizačními reformami“ šla ruku v ruce kampaň třídního uvědomění, která měla podle Číňanů zajistit zapálené komunisty z řad tibetských nevolníků. Smazání starých dluhů uvítali především menší farmáři. Na druhou stranu to velice poškodilo kláštery. Ty již po staletí v Tibetu sloužily i jako instituce fungující na způsob bank. Byly zde nejen uloženy úspory lidí, ale také poskytovány půjčky. Smazání všech dluhů otřáslo jejich ekonomickými základy. Navíc kláštery byly jedním z největších vlastníků nevolníků v Tibetu, zrušením nevolnictví se tak mniši octli bez zdrojů potravin. K realizaci reforem v druhé fázi byly ve většině měst a vesnic ustanoveny Rolnické asociace. Vše probíhalo za doprovodu oslav a ceremonií na počest Čínské lidové republiky a Mao Ce-tunga. Na konci roku 1960 byly lidem předány pozemkové listiny vymezující určitou část půdy, která jim tímto byla převedena do vlastnictví. Konfiskaci a přerozdělování majetku aristokracie mnoho nemajetných Tibeťanů uvítalo. Ovšem v případě zabavování půdy klášterům se Číňané setkali s nesouhlasnými reakcemi. neboť prostí Tibeťané nevnímali kláštery jako utiskovatele či vykořisťovatele, ale jako duchovní ochranu a podporu. Druhá fáze reforem nepřinesla největší užitek samotným Tibeťanům, ale především Číňanům. Většina úrodné půdy přešla buď pod nově zakládaná Jednotná zemědělská družstva a čtyři pětiny sklizně byly odesílány do Číny, nebo byla pole věnována čínským přistěhovalcům. Majetek aristokracie a klášterů byl nejprve roztříděn a cenné kusy byly odváženy po nocích do Číny, nebo si je ponechali čínští úředníci. Souběžně se zaváděním reforem řešila Čína problém, jak vytvořit nové tibetské komunistické kádry. Nebylo možné čerpat ve větší míře z řad bývalých nevolníků, protože většina z nich byla negramotná. Začalo se tedy se spěšným posíláním zpět do Tibetu mládeže, která byla v průběhu 50. let odvezena do Číny na převýchovu a studium marxismu-leninismu. Mnozí z nich však byli odvoláni brzy po tom, co nastoupili do funkce, neboť když viděli kontrast mezi tím, co je v Číně učili, tedy jak popisovali situaci v Tibetu a skutečností, začali se sabotáží práce čínských úřadů. A tak jejich místa opět obsadili převážně Číňané Ačkoliv Čína stále tvrdila, že veškeré reformy jsou zaváděny s ohledem na odlišnou kulturu a tradice Tibeťanů, ve skutečnosti rozběhla dvě kampaně, které tato tvrzení popíraly. Jednalo se o kampaň proti starému režimu a kampaň proti náboženství. Každou noc byla pořádána povinná veřejná shromáždění, na kterých někdo z komunistických kádrů pomlouval starý režim a lidé mu měli přitakávat a označovat dalajlamu za reakcionáře a odsuzovat buddhismus. Dále probíhala školení o tom, jak poznat nepřítele lidu a jak správně provádět bojová shromáždění.

Kampaň Čtyři staré se týkala celé Čínské lidové republiky, ale více než samotné Číňany postihla právě Tibeťany a tibetské území. Mělo být zničeno staré myšlení, stará kultura, staré tradice a staré zvyky. Na venkově byly vytvářeny komuny, tedy pracovní družstva. Do konce roku 1966 byly na téměř celém území Tibetu. Sdružovalo se v nich přibližně sto rodin, které sdílely majetek, dobytek a pole. Ti, kteří během „demokratizačních reforem“ v rámci přerozdělování něco obdrželi, to nyní museli věnovat svému družstvu. Sklizeň byla odesílána do Číny. Byl zaveden bodový systém. Čím více člověk pracoval, tím více dostal bodů a za ně kupóny na jídlo. Lidé zde byli pod stálým dohledem a byli nuceni na sebe vzájemně donášet. Téměř neustále zněla z amplionů propagandistická hesla. V mnoha částech Tibetu byl zakázán pohyb mimo domov a pole a ve chvíli, kdy si chtěli obyvatelé nasbírat dřevo nebo jinak opustit daný prostor, museli si vyžádat povolení. Rudé gardy a funkcionáři podnikali akce i proti samotným mnichům a mniškám. Ti byli označení za „sterilní parazity dělnické třídy“ a často byli na tzv. bojových shromážděních thamdzing mučení, ponižování a nuceni souložit na veřejnosti. Ti co odmítali, byli vykleštěni, nebo jim byly uříznuty končetiny. Bylo vydáno mnoho zákazů týkajících se tibetského stylu života a tradic. Místo tradičních oděvů museli nosit zelenošedé uniformy, byly jim stříhány vlasy, nesměli vyplazovat jazyk a klanět se, což bylo v tradičním Tibetu prokázání úcty, bílé stužky, které se nosily na ochranu, byli nahrazeny rudými revolučními stužkami. V rámci předělání Tibeťanů na Číňany byly  přejmenovávány či alespoň do čínských znaků přepisovány názvy míst, veškeré nápisy a občas i jména osob. I vlastnění předmětu připomínajícího starý tibetský režim bylo považováno za zločin. Majitelům byl zavěšen na krk a s oslovskou čepicí byli vláčeni městy. Mnoho Tibeťanů bylo v době kulturní revoluce zatčeno a odesláno do pracovně-převýchovných táborů. Část z těch, kteří přežili, byli propuštěni po roce 1976

Ačkoliv je velká část tibetského území zemědělsky obtížně využitelná, přesto v Tibetu do začátku čínské okupace prakticky neznali hladomor. Zásoby oblí byly uloženy ve vládních, klášterních a soukromých sýpkách a v případě potřeby byly vydávány lidem. S příchodem Číňanů Tibeťané zažili nedostatek potravin několikrát. První vlna se objevila už v roce 1950. V listopadu 1950 podali Číňané první požadavek na prodeji 20 tun tibetského ječmene pro vojáky čínské lidové armády a v průběhu několika dalších měsíců bylo podobných žádostí předloženo hned několik. Vládní, klášterní i soukromé sýpky byly vyprázdněny a příslušníci sociálně slabších vrstev začali hladovět. Navíc s přílivem peněz od Číňanů začalo docházet k inflaci a s růstem cen se hlad začal dostávat i mezi další vrstvy obyvatelstva. Postupně však začalo vedení čínské lidové armády od nákupu obilí upouštět a zásoby, které potřebovali, si začali brát bez finanční náhrady

4 ne. Ta slibovala větší úrodu po vyhubení čtyř hlavních škůdců: krys, komárů, vrabců a much. Tím byla ovšem další zvířata, např. stonožky, zbavena přirozených predátorů a ta tak velkou část úrody zničila. Navíc aby mohlo dojít ke kultivaci další půdy, začalo se s mýcením lesů, což zapříčinilo záplavy, které úrodu taktéž znehodnotily a hlad se ještě více prohloubil. V letech 1959–1961 došlo v Číně a tedy i Tibetu v důsledku politiky Velkého skoku a čínsko-sovětské roztržky (a tedy i zastavení hospodářské pomoci Číně) k hladomoru, který si vyžádal na 30 milionů obětí.

Těm, kteří měli tzv. špatný původ  (statkáři, šlechtici a vysocí lamové, obchodníci a řemeslníci) a nebyli zabiti či deportováni, bylo přiděleno to nejtěžší zaměstnání, při kterém mimo jiné vykonávali práci tažných zvířat. Kromě toho s nimi nikdo nesměl hovořit a byli bez zákonné ochrany.Od roku 1955 byly v Khamu a Amdu (oblasti mimo centrální Tibet) zavedeny povinné potraty, což se roku 1960 rozšířilo i do centrálního Tibetu. V případě, že nastávající rodiče podle lékaře a úřadů dostatečně nerespektovali stranickou politiku, bylo provedeno umělé přerušení těhotenství. Po tibetském povstání začali Číňané bombardovat města a vesnice a zastrašovat obyvatelstvo veřejným křižováním, rozřezáváním a kucháním lidí za živa.  S rozpoutáním lhaského povstání roku 1959 se začaly tyto praktiky uplatňovat po území celého Tibetu. Rádio Lhasa 1. 10. 1960 odvysílalo, že během zmíněného povstání bylo zabito 69 tisíc reakcionářů.

Často užívaným nástrojem k zlikvidování nepohodlných osob se stala tzv. bojová shromáždění, neboli thamdzing. Do překladu toto slovo znamená „zápas“ a Číňané je označovali jako bojová shromáždění s kritikou a sebekritikou. Faktem je, že při thamdzing byli lidé vystaveni kritice a následně museli kritizovat sami sebe. Při tom však byli podrobeni mlácení, mučení a ponižování, do čehož se museli zapojit i členové rodiny obviněného, jinak i jim hrozilo, že příští obětí thamdzing by se stali oni sami. Obžalovaný byl před shromáždění lidí předveden spoutaný řetězem. Mnohdy byly ruce svázány za zády tak, že to způsobilo vykloubení rukou. Určený funkcionář začal vyjmenovávat prohřešky, kterých se měl dotyčný dopustit. Následovalo bití, kopání, trhání vlasů. Často při tom docházelo ke ztrátě vědomí, zlámání kostí či smrti. Tento způsob eliminace nepřátel režimu byl užíván nejen kvůli snaze rozdmýchat třídní boj, ale především z toho důvodu, že oběť byla zabita samotnými Tibeťany, a tudíž se z ní nemohl stát mučedník. Podle odhadů exilové vlády podlehlo thamdzing až 92 tisíc lidí.

Mnoho žen ve věku 12–45 let bylo podrobeno sterilizaci a umělým potratům, a to až do 34. týdne těhotenství. Na následky mnoho z nich zemřelo, či se rozhodlo spáchat sebevraždu. Navíc začalo platit právo zabít dítě, které se narodilo bez povolení okupantské správy, což bylo označováno jako prevence proti syfilidě.

Od začátku okupace se uplatňovala deportace nepohodlných do pracovně převýchovných táborů, tzv. lao-kaj. V období do roku 1976 měli vězni dvanácti hodinou pracovní dobu, ve volném čase byli spoutáni na nohou i na rukou, jako toaleta sloužil kyblík uprostřed cely, který byl vynášen maximálně jednou denně, nebyla možnost umýt se, takže všichni měli vši a blechy. Po práci probíhala převýchova, při které byly běžné thamdzing. Aby změnili své myšlení, bývali političtí vězni věšeni hlavou dolu a mláceni dozorci. Trestanci většinou pracovali na stavbách silnic, přehrad či v boraxových a uranových dolech. Vzhledem k minimálním přídělům potravy se stávalo, že při práci omdlévali. Takovou situaci dozorci většinou řešili bitím dotyčného do té doby, než se probral. Navíc bylo minimální pracovní vybavení a v zimně mnohdy vězňům přimrzávaly ruce k náčiní, na kterém po odtržení rukou zůstávaly kousky masa. Např. v boraxových dolech mělo denně zemřít 10–30 vězňů.

V letech 1959 a 1960 byla do Tibetu vyslána Mezinárodní komise právníků, která v Tibetu shledala porušení 16 článků Všeobecné deklarace lidských práv a obvinila Čínu z genocidy tibetského národa. Ovšem dál se jejich zprávami nikdo nezabýval.

Trnem v oku Číňanům byly kláštery a chrámy. Před obsazením bylo v Tibetu přes 2500 klášterů. Na konci 70. let jich zůstalo 8. Funkcionáři podněcovali Tibeťany k neúctě k náboženským předmětům. Modlitební knížky sloužily jako vycpávky do bot, z dřevěných matic a ozdobných desek byly vyráběny parkety a zemědělské náčiní, thangky byly používány jako balící a toaletní papír, nebo sušeny s trusem jako palivo. V lao-kaj fungovaly hlavy soch místo věder na hnůj a podle některých svědků se z bavlny z posvátných  textů šily boty, které pak putovaly na západní trhy. Tvrdé podmínky pak měli především lamové, mniši a mnišky. Čínskou mediální kampaní byl Buddha označen za reakcionáře a mniši, lamové a poustevníci za parazity lidu. I v případě mnišství platí, že z velké části bylo zlikvidováno ještě před kulturní revolucí. V roce 1958 bylo v Tibetu přibližně 114 tisíc mnichů, v roce 1960 asi 18 tisíc a na konci 70. let méně než jeden tisíc. Mniši a především vysocí lamové a opati klášterů byli neustále podrobováni thamdzing, při kterých byli mučeni, ponižováni a zabíjení s tím, proč jim jejich bozi nepomohou. Nejhorší byla situace během lhaského povstání a po něm a pak za kulturní revoluce. Gilbert Collard a Gilles van Grasdorff o tom píší: „... v kraji Amdo byli zatčeni hodnostáři z pětatřiceti klášterů a společně s dalšími pětisty mnichy byli ponižováni na veřejném shromáždění thamdzing. Jejich kolegové byli přinuceni vytrhávat jim vlasy, vydloubávat oči, lámat ruce, žebra, stehenní kosti a roztloukat jim hlavy kameny. U těch nejodolnějších to skončilo zutím a vojáci určili v davu ty, kteří jim museli drtit nohy. Pokud se jim nepodařilo je takto sprovodit ze světa, museli se sami podrobit thamdzing. Museli nadávat na dalajlamovi, zapírat ho, nazývat ho reakcionářem a banditou, který odmítl účast na socialistickém pokroku a obviňovat ho z poškození matky vlasti.“

Odcitovala jsem dlouhé pasáže, protože jsem přesvědčena, bez takových podrobností bude primitivy i nadále poškozována historie  v Tibetu a zrůdnosti páchané Číňany budou bagatelizovány.

Buďme i nadále s Tibetem a alespoň s úctou vzpomínejme na jeho duchovní význam, který se Číňanům podařilo zašlapat do země a dnešní Tibet už je pouze skanzen bez vnitřního náboje