Lháři

Právě jsem nahlédla do jedné docela zajímavé diskuse k zajímavému článku a opět se v ní několikrát objevila citace lžete, jste lhář, prolhanče.

Ve skutečnosti se však vůbec nejedná o lhaní, nýbrž o prezentaci jiných informací nebo jiného názoru: Jistěže každého docela namíchne, když lapidárně vyloží nějaký problém a podloží ho případně i nějakými důkazy a následně diskutující oponuje zdánlivě nesmyslnými argumenty. Jenže ten nesoulad plyne povětšinou z nepochopení, povrchního čtení či naslouchání anebo ze zabedněnosti, se kterou nelze hnout ani heverem.

Lhaní je, když se jedná o záměr oklamat a vyskytuje se ne zase tak často – pokud pomineme politiku. Daleko častěji vzniká mezi lidmi nedorozumění proto, že máme každý spoustu stanovisek, která máme pod kůží a nemáme v úmyslu se jich z nejrůznějších důvodů zbavovat. Pokud jsme dobří vychovatelé vůči dětem a záleží nám na nich, umíme být trpěliví a hledáme způsoby, jak děti přiblížit k pochopení věci. S dospěláky je to jinak, ti jsou hotoví a mění své postoje pouze tenkrát, když se sami dopracují k pokoře.

Nelíbí se mi, že se tak často lidé osočují a vzájemně označují za lháře. Je to útočné chování, které má postrašit – jsi lhář a takoví nemají ve slušné společnosti místo. Ve skutečnosti je to tak, že útočník nemá dost argumentů a žádnou vůli svůj výklad obhájit a zároveň ponechat prostor pro oponentní výklad, který může být i pro něj v něčem obohacující.