Paradoxy naší republiky

Na Hradě včera Zeman uděloval vyznamenání pouze takovým, kteří mu ještě stále dokážou lézt kamsi, zahraniční hosty ke 100. výročí založení vzniku Československa přijímal estébák, z hospodářského zločinu obžalovaný občan

a češtinu obtížně zvládající premiér.

Média nám za poslední týdny nabídla docela dost zajímavých dokumentů z doby před sto lety, ze kterých je patrné, jak nejistý byl počátek této naší republiky. Kdyby si její vůdcové nedali do vínku žádost vůči občanům, aby se nenechali vyprovokovat k chaosu, nýbrž pustili se do práce a kdyby se tohoto občané nepřidrželi, asi by ta republika neměla dlouhého trvání. Z kázně většiny zúčastněných vybudovali naši předkové prosperující stát, kterému však ránu zasadil nacismus a posléze komunistická totalita.

Lidé v těžkých dobách buď dávají všanc své i cizí životy, když se orientují na odboj. Nebo žijí ve skrytu, když se rozhodnou přežít těžké časy. Nebo zkřiví záda podle potřeb doby – tu se ohýbají před esesáky, tu před estébáky, tu před tuneláři či jinými zločinci, hlavně si přitom uškubnout alespoň něco pro sebe.

V listopadu 1989 stačilo zazvonit klíči, neb svět za železnou oponou se hroutil uvnitř sebe. Osamostatnění Slovenska proběhlo za slunného dne v prvorepublikové vile, kdy dva pragmatici podepsali nachystaný papír. Mnozí lidé sice zesmutněli, ale většina už lopotila za svým majetečkem, za zážitky, jak jim to začaly podsouvat reklamy a ti majetkově nejslabší, ti skočili po koblize, po slibech, po tom, o čem sní jeden prachatý chlápek vrstvený z ostud, lží, podrazů, vytáček. Tak vypadá dnešní republika česká, která je následníkem Československa, pro jehož ideu posílal tatíček Masaryk československé legionáře na smrt a díky těmto jejich obětem si vydobyl u západních mocností respekt pro naši malou zemi.

Paradoxem naší a nejen naší republiky je, že umíme připravit velkolepé oslavy k výročí jejího stoletého vzniku, ale v jádru jsme zděšení z toho, kam tu naši zemi její představitelé směřují. Dokud jsme zděšení, je ještě šance, že si věci dáme brzy do pořádku. Kdyby nám to totiž bylo jedno, na nějakou republiku bychom už neměli žádný nárok