Minipovídka o setkání dvou, vlastně tří

Zázraky se dějí dnes a denně, furt a furt a zázrak bude i to, že mi perexová pravidla dovolí věnovat se té povídce.

Potkali se nad kalužinou zamrzající pod lampou, starý muž a dítě. Šeřilo se, padal mlžný opar a lampy se rozsvěcovaly. Oba ten obraz zasáhl. Mrznoucí voda se stříbrnými ledovými nepravidelnými paprsky a pomalu sílící světlo lampy. Světlo paprsky stínovalo do opálových barev, stále výraznějších, nádhernějších, poslední zlomek vteřiny byl tak úžasný, že na sebe oba pohlédli. Co jsem to uvidělo, ptalo se očima dítě. Stařec očima odpověděl – viděli jsme, jaké je to v nebi. Ó, pomyslelo si dítě a rozběhlo se za maminkou, která na něj poblíž lampy čekala. „Maminko, viděla jsi někdy, jaké je to v nebi?“ Starý muž tu otázku zaslechl, velmi zhluboka se nadechl a vydal se opačným směrem. Dnes pohlédl do nebe a promluvil očima s dítětem, jak překrásný podvečer. Matka se ohlédla na lampu, která už svítila jasným světlem a kaluž pod ní se docela obyčejně leskla a uviděla starce pomalu odcházet. Jeho kabát, boty, šála, čepice a také krok, vše nasvědčovalo o harmonii vzešlé ze setkání se zázrakem. „Viděla jsem, jistě miláčku, také jsem viděla, jaké je to v nebi“ a pevně uchopila dítě za ruku.