Brainstorming a svobodné psaní

Technika brainstormungu není v Česku nijak rozšířená, asi proto, že svůj individualismus povyšujeme nad nabídku nalézání optimálních řešení v širokém spektru situací.

S myšlenkou brainstormingu (bouře mozků) přišel koncem čtyřicátých let minulého století reklamní pracovník Alex Faickney Osborn. Je to skupinová technika, která cílí na výběr nejoptimálnějších postupů např. v podnikání, managementu apod. Všichni účastníci skupiny postupně vyslovují své nápady k vybranému tématu a v průběhu seance dochází k reakcím na některé vyslovené nápady ve smyslu jejich zpřesnění, rozvinutí. Součástí skupiny jsou i méně výrazné osobnosti, které se v běžném životě společensky spíše neangažují, a právě jejich postřehy se často stávají cennými podněty. Zásadním pravidlem brainstormingu je, že vyslovený nápad není nikým komentován ani hodnocen, protože i ten zdánlivě nejhloupější nápad může inspirovat ostatní účastníky k širšímu rozvinutí problému.

Za nevýhodu brainsotrmingu je mimo jiné považován fakt, že členové skupiny generují méně kreativních nápadů, než kdyby pracovali samostatně i to, že v průběhu seance, kdy hovoří jiný účastník, dochází k zapomínání nápadů.

Obě tyto nevýhody brainstormingu odpadají na platformě svobodného psaní pro veřejnost. Pisatel tvoří v plném rozsahu svého zaujetí a pokud zapomene, má technické prostředky i čas na to, aby téma zpracoval dostatečně obšírně.  Všechny výhody brainstormingu přitom platí: lze reagovat na vyslovené nápady, lze je zpřesňovat a rozvíjet. Své příspěvky mohou poskytovat ambiciózní i ostýchavé osobnosti a jejich myšlenky se mohou stát pro čtenáře cennými podněty.

Platformu svobodného psaní považují někteří účastníci za své kolbiště. Ti nejméně rozvinutí, žlučovití reagují na příspěvky, které nejsou podle jejich gusta, agresivně, destruktivně, odrazujícím způsobem. Z jejich reakce vyplývá pouze jedno: vypadni z tohoto prostoru, patří totiž mě. Přála bych těmto lidem, aby si dovolili zažít sounáležitost uprostřed svobodných lidí, aby pochopili, že všichni jsme součástí celku. Můžeme se vzájemně mnohonásobně obohacovat a naopak, nemáme žádnou povinnost na sebe sočit.