Pěkně napsané. Vidím to stejně. Umět se rozloučit a přitom je dál milovat.

Jenže také taková poradna se dnes opravdu hodí. Dnešní děti se hroutí z toho, že musí chodit do školy a k tomu třeba na brigádu. Jsou z toho tak vystresovaní, že se řežou a opíjí a vůbec ubližují sobě i svému okolí. Natož smrt někoho blízkého. Nejsou připraveni na život ani na smrt. Od 12 let berou antidepresiva.

Na jednu stranu je fakt, že se smrt hodně vytěsňuje ze života.

Na druhou stranu, myslíte, že samotný fakt, že lidé umírají pak nějak pomůže když to potká někoho blízkého? Nebo ještě jinak, je rozdíl, když umře starý člověk, to je sice člověku líto, ale není to zas takové překvapení. Staří lidé prostě umřou a i když je člověk měl rád a chybí mu, většinou se z toho nezhroutí.

Nicméně, pokud nečekaně umře partner třeba při autonehodě někdy v 35 kdy má ještě malé děti, tak je to pro celou rodinu nečekaná rána a nějaké obecné poučky o tom, že lidé umírají vám fakt nepomohou. To samé pokud třeba umře dítě při úrazu. Rodiče jsou v háji, sourozenci taky, takže nějaká pomoc je rozhodně namístě a obecné řeči jsou v tu chvíli dost k ničemu.

Vůbec nezpochybňuji bolest a všechno trápení, které pozůstalé obklopí. Naopak ale považuji za správné, když je člověk na život připraven i v tom rozsahu, o kterém se zmiňujete a je schopen po projití všech fází žalu zase kráčet dál svým životem

Ano, nový tzv. moderní způsob života vytlačuje rozjímání nad tím co je to život. Přeci nebudeme žít středověkým způsobem, že bychom několikrát za rok s dětmi či vnoučaty zašli na hřbitov za svými předky k hrobům. Při úmrtí předka rychle jej dáme spálit a ani rozloučení nebudeme dělat. Stačí když si pak vyzvedneme urnu s popelem. No a zemřít je necháme nejraději v nemocnici nebo hospici, protože umírání doma je něco psychicky neúnosného pro nás a naše potomky. A teď ti už staří, dříve moderní a pokrokoví se diví, že jejich potomci se začínají chovat k nim stejným způsobem, jakým oni dříve se chovali k svým rodičům.