Lidičky, přitom je to tak jednoduché. Každá rodina má své zemřelé, o kterých se ví, že do rodiny patřili – prarodiče, kteří byli už moc staří a nedokázali se o sebe starat, teta či strýc, který onemocněl těžkou chorobou, kterou neumíme léčit, dítě na kole sražené autem ... Vnouče se umí zeptat „babi, ty umřeš?“ a babi má umět odpovědět „to víš, že umřu, na světě to tak chodí, že lidé se narodí, prožijí svůj život a umřou. Důležité je, aby to, co prožijí, je naplnilo, pak je každý život hezký a na takového zemřelého vzpomínáme s láskou“. Tak jak již dnes děti dostávají informace o tom, jak se dítě narodí, mají mít odpovídají informaci o smrti, a to od nejrannějšího věku, protože od nejrannějšího věku pak budou umět smrt přijmout.
Jenže většina lidí takovou informaci nedostává ani v dětství, či mládí, ani v dospělosti. Vše stavíme na mladistvosti, výkonnosti, odolnosti a dokud tento standard s vypětím sil dosahujeme, máme dojem, že nás společnost akceptuje. Jakmile ale něco zahapruje, hroutíme se, protože nemáme žádnou skutečnou sebeúctu, neboť neznáme vlastně ani smysl našeho života.
Nejsem nadšená z toho, že namísto, aby se lidé zajímali nejen o život, ale i o naši smrtelnost a svým dětem důvěřovali a dělili se s nimi o zkušenosti života i smrti, se zřizují poradny, ve kterých se musí pomáhat lidem bezradným vůči nejpřirozenější věci, jakou je smrt. Snad taková poradna bude sloužit opravdu jen výjimečně tápajícím jedincům. A tak trochu tuším, že článek odkázaný výše je spíše reklamou a navádí pozůstalé, aby se cítili hodně bezradní a do poradny spěchali.